Jdi na obsah Jdi na menu
 


Středověké zbraně

Každý dobrodruh ve středověku potřeboval svoji zbraň, bez ní by nebyl dobrodruh. K boji sloužilo hodně druhů zbraní, na následujících řádkách popíšu ty nejznámější a u některých uvedu příklad, který detailně rozeberu. Ve středověku se jako zbraně začaly objevovat různé druhy seker, kopí či jejich kombinací – tzv. halapartny. Rozvoj řemesel, umožněný velkou rozlohou již civilizovaného území v Evropě tento vývoj dále urychlil. Jako zbraně byly používány častokrát řemeslnické nástroje. Později se z nich vyvinuly samotné zbraně (řemdih, palcát).

Dýky: 

Dýky nebyly moc účinné zbraně, na rozdíl od mečů byly o poznání kratší a to bez výjimky. Nůž a dýka se od sebe liší hlavně čepelí, která je u nože jednostranná, u dýky dvoubřitá, a v druhé řadě tvarem jílce. Dýka je většinou

odvozena od formy soudobých mečů.

 

 

Meče:

Meč je jednou z nejstarších zbraní. Slouží především jako zbraň sečná, ale i bodná. Meč byl jednou z hlavních osobních zbraní po celý starověk a středověk. Až na přelomu středověku a novověku začal být vytlačován palnými zbraněmi.Meč se skládá z čepele, což je plochý pás kovu vybavený dvěma ostřími, a rukojeti (jílce) s křížem připevněnou záštitou (ochranou ruky). Vyrábí se z kovů a jejich slitin.

Historický vývoj                                                        

Vývoj meče byl ovlivňován hlavně pokrokem lidstva v technologiích. Vývoj technologie na zpracování kovu, má svůj počátek v Mezopotámii, v období 3500–3000 před Kristem. Prvním z kovů, které lidstvo začalo využívat byla měď. Měď se na výrobu zbraní sice zpočátku používala hlavně k výrobě seker, které sloužily hlavně jako pracovní nástroj a pokud situace vyžadovala tak i jako zbraň. Teprve ale objev bronzu s jeho možnostmi odlévání a metalurgickými možnostmi zkvalitnění kovu při použití různých poměrů příměsí znamenal, že se poprvé v historii daly zhotovit silné čepele o délce při kterých je možno zbraň považovat za meč. Měděné meče nebyly ve skutečnosti ničím jiným nežli dlouhými dýkami, ale odlévané bronzové čepele o délce 75-90 cm, jejichž výrobu tento jemnozrnný a kujný materiál umožňoval měly při správném zpracování vysokou pevnost v tahu a byly i velice odolné proti korozi a poškození. Tvar těchto mečů se pak postupně měnil, jak se do nich vkládal centrální pás kvůli zvýšení kompaktnosti při bodání. V průběhu třetího a druhého milénia před Kristem se v Evropě začaly objevovat migrující rasy, známé dnes jako „lidé z moře“. Tyto skupiny, které používaly kov, stavěly okázalé domy a obchodovaly jak s Krétou, tak ostrovy v Egejském moři, se usadily na větší části povrchu Řecka. Je jasné, že se nejednalo o Řeky. Tito lidé zřejmě pocházeli z jižního Ruska. Tito nájezdníci zavedli do výzbroje tehdejší doby několik inovací. Způsob, jakým vedli boj, vyžadoval meč vyhovující jak bodání, tak stejně důležitému sekání. Z tohoto důvodu vyvinuli dvousečný meč se silným hrotem, použitelný pro oba účely. Výroba zbraní tohoto typu byla nicméně obtížná kvůli problémům, jak připojit trn (tu část zadního konce čepele, která prochází rukojetí) k prstenci rukojeti. V dobách, kdy ještě meče nebyly ničím jiným víc nežli delšími noži, bylo možné zadní část čepele vložit do rukojeti a upevnit několika malými nýty poměrně snadno. pohyby vpřed a vzad při bodání vznikalo jen malé strukturální napětí. Naproti tomu meče, které měly mít všestrannější použití, už byly na konstrukci podstatně komplikovanější. Problém nakonec vyřešila speciální drážka v trnu, do níž se rameno (neboli horní konec čepele) dalo dobře a pevně zasadit. Silnější nýty pak obě části držely pohromadě. Mnohem účinnější samozřejmě bylo odlévat čepel společně s trnem, ale tato technika si, zdá se, příliš širokou popularitu nezískala. Částečně také z toho důvodu, že potom bylo nezbytné vytvořit držadlo rukojeti ze dřeva nebo kostí, aby se v bitvě dala zbraň pořádně držet. Takový materiál se ale obvykle uvolňoval už po minimálním používání a zbraň i v rukách toho nejzkušenějšího šermíře byla bezcenná.

Primitivní konstrukční metody navíc neumožňovaly kvalitnější zbraně z jednoho kusu vyrobit.
S nástupem
železa došlo k dalším změnám v konstrukci mečů, protože nový materiál přirozeně bronz v mnoha ohledech převyšoval. Několik století tyto dva typy čepelí nicméně existovaly vedle sebe. Chetité, jejichž kultura se vyvinula v Malé Asii kolem roku 2000 před Kristem, a kteří založili kolem roku 1500 před Kristem silné, centralizované zřízení s hlavním městem Hattusas (poblíž dnešní Ankary) jsou patrně odpovědni za obrovský technologický pokrok - tavení železa. Je zajímavé, že svůj objev ale ve výrobě zbraní zřejmě nezhodnotily. Kolem roku 1200 před Kristem chettitské království zaniklo a začaly vznikat říše, které měly na Blízkém východě dominantní postavení. První z nich byla založena Asyřany, kteří ze severní Mezopotámie a obsadili území kolem řeky Tigris a na východ od ní. Kolem roku 665 před Kristem už kontrolovali oblast sahající od jižní hranice Egypta, přes Palestinu, Sýrii a větší část Malé Asie až k Perskému zálivu na jihovýchodě. Ve skutečnosti se právě Asyřanům často připisuje zásluha za vývoj meče do takové podoby jakou dnes známe a železným zbraním tito dobyvatelé také částečně vděčí za to, že byli při rozšiřování hranic své říše tak úspěšní. Přispěla k tomu navíc i ta skutečnost, že naleziště železa jsou oproti nalezištím mědi a cínu dostupnější, takže mohli vyzbrojit větší počet bojovníků levněji.
K největšímu pokroku ve výrobě mečů došlo v období 900-500
před Kristem. Zdá se, že už tehdy se meče považovaly nejen za zbraně, ale i za umělecká díla. Velkolepá rukojeť a složitá výzdoba byly stejně důležité jako kvalitní čepel. Díky železu, které zvýšilo pevnost v tahu, mívaly čepele délku i přes jeden metr - možná až příliš na to, aby vůbec byly efektivní v době, kdy se muž přesahující výšku 170 cm, jak nám tvrdí archeologové, považoval za výjimečné individum. V době založení Říma (kolem roku 750 p.K.) používaly v Evropě tyto dlouhé čepele všechny tak zvané barbarské kmeny, přestože jako skalní zbraně zřejmě dosud preferovaly sekery a oštěpy. Za bojové zbraně se tyto meče začaly považovat až kolem roku 500 p.K. - většina výzdoby zmizela a hlavní důraz se kladl na funkční vlastnosti čepele. Na všechny meče z tohoto období se obvykle odkazuje jako na prerománské, a nebere se příliš zřetel na to, že mezi jednotlivými regiony existovaly značné stylové rozdíly. Jedním z hlavních zdrojů našich vědomostí o výzbroji z období kolem roku 500 př.K. je naleziště železných zbraní ve francouzkém La Tene. Je zřejmé, že nadřazenost železa nad bronzem se v této době už všeobecně uznávala. Přestože se dosud slitina používala ke zdobení rukojetí, celkově se od užívání bronzu upouštělo. Délka mečů se zkrátila na 75 - 90 cm  
a možná existovala i jakási obdoba masové výroby. Začaly se také používat první výrobní značky, které zřejmě sloužily jak identifikaci kmene, kterému meč patřil, tak místa, kde byl vyroben.
I železné meče měly svoje problémy. Po opakovaných úderech při střetnutích se někdy nekvalitně přinýtované rukojeti uvolňovaly a na trnu protáčely. To se ukázalo jako nepřekonatelná obtíž, a to především tehdy, když byly protivníkem dobře vycvičené
římské legie se svými gladii ( viz dále ). Nakonec ale byli Římané poraženi a dlouhý meč se osvědčil jako efektivnější - především když se s ním ze sedla koně sekalo, namísto bodalo. Když potom, ve třetím století našeho letopočtu, dospěla Římská říše k úpadku, prosadil dlouhý meč svoji převahu a užíval se téměř v nezměněné podobě po celé období raného středověku až do doby Karla Velikého. V období raného středověku získaly meče když ne na délce, tedy alespoň na mohutnosti. Rukojeti se zdobily všemožnými typy ornamentů a často se i vykládaly vzácnými kovy nebo perlami či jinými drahými surovinami. Protože ale byly meče tak masivní, pak měl-li úder dopadnout s odpovídající silou, bylo velmi obtížné meč vůbec v ruce udržet a bojovník často zbraň buďto upustil, nebo ještě hůř mu ruka sklouzla z rukojeti na ostří čepele.

Tehdy se na scéně objevila záštita. V zásadě se jednalo o jakousi příčku mezi rukojetí a čepelí - původně krátký, rovný prut, později propracovanější, ohnutý na koncích směrem ke hlavici rukojeti a vytvářející tak zvanou protizáštitu. Záštita tedy nejen že téměř znemožňovala ztrátu kontroly nad rukojetí, ale také chránila ruku před zraněním. V průběhu raného středověku vývoj podoby mečů pokračoval. Většina vylepšení vzešla z oblasti, známé jako Francie. Rukojeti byly stále výraznější a nabývaly na propracovanosti, na hlavici se objevily zákruty a zlacené zdobení, pouze čepele se stále používaly pouze k řezání, či přesněji k sekání. Ve folklóru, literatuře, umění i praxi se preferovala technika srazit protivníka jediným mocným úderem. Současné odkazy téměř vždy nepřímo poukazují na setnutí nepřítele jedinou mistrovskou ranou.
V romantických dobách rytířství se
kůň a meč považovali za rytířovo nejcennější vlastnictví a bývalo také zvykem, že jim rytíř dával jméno. Mezi nejslavnější z takových zbraní patří: Balmung, jeden z mečů, které Wieland vyrobil pro Siegfrieda. Courtain, krátký meč Dána Ogiera. Tizona, meč El Cida. A ze všech nejslavnější - EXCALIBUR - meč krále Artuše. Právě zaujetí pro meče a šermířské umění, které oslavují písně o hrdinských činech, nám toho hodně vypovídá o rytířství a rytířském životním stylu, který ve Francii jedenáctého a dvanáctého století převládal. Třinácté a čtrnácté století se všeobecně považují za zenit umělecko - řemeslné výroby mečů a to, jak z hlediska jejich funkčnosti tak pro jejich krásu. Rukojetě byly ryté a vykládané, hlavice mohutné a hojně zdobené a záštity často tak široké a masivní, že meč vypadal spíše jako kříž nežli zbraň. Po celé jižní a západní Evropě se preferovaly čepele použitelné jako výkonné bodné zbraně, zatímco všude jinde zůstávaly dominantní čepele sečné. To vše se změnilo v polovině čtrnáctého století, po bitvě u Kresčaku (1346). Tato bitva, jedna z prvních v průběhu stoleté války (1346 - 1453), ve které anglický král Eduard III. porazil voje francouzkého panovníka Filipa VI. se stala mezníkem v historii vojenství, Angličtí lučištníci s dlouhými luky (kteří, když k tomu došlo, náhodou zrovna stříleli dolů z vršku) zdecimovaly impozantní řady francouzské kavalerie a přestože jsou středověcí kronikáři notoricky nespolehliví, udává se, že na poli zůstalo nejméně 1542 francouzských šlechticů a rytířů, vedle nějakých 20 000 dalších řadových bojovníků. Armády se náhle začaly stávat početnější i mobilnější. Přestože bylo obtížné sehnat dostatek kvalitních lučištníků, vždy se daly zverbovat kontingenty mužů schopných vládnout mečem. Brzy se užívání mečů tak rozšířilo, že byly během čtrnáctého století a patnáctého století pro kavalerii vyráběny masově. Jednalo se bez výjimky o mohutné, dvousečné zbraně s ostrým hrotem, díky němuž se daly velmi efektivně používat k bodání. Jakmile vyrazila infanterie do útoku, aby prolomila čelní řady nepřítele, měla se okamžitě rozvinout kavalerie, proniknout vzniklými průlomy v nepřátelské linii a podle teorie - nepřítele zdecimovat. Ten typ meče, který byl věrným druhem rytířů po nějakých tisíc let, se v důsledku toho stal něčím zastaralým a zcela neužitečným. začal se vyvíjet jezdecký meč. Čepel se používala buďto dlouhá a štíhlá, nebo krátká a široká - podle druhu výzbroje, která se očekávala od nepřítele. Brzy se objevil charakteristický druh zbraně, specializovaný meč, známý dnes jako šavle. Přestože byly, bez ohledu na svou nepřesnost a nízkou palebnou sílu, v polovině 16. století stále více používány střelné zbraně, podařilo se šavlím přežít a sloužily až do první světové války.

Druhy mečů

Během historie se vyvinulo mnoho druhů mečů.

Sekera:

Sekera je nástroj, používaný především k opracovávání dřeva. Podobně jako mnoho jiných nástrojů byla v minulosti používána jako zbraň. Sekera má obvykle tvar klínu s otvorem, v němž je vsazeno topůrko. Je používána k sekání, tesání, kácení stromů. Používají jí tesaři, dříve též dřevorubci, ale také například hasiči. Sekera je jedním z nejstarších lidských nástrojů. V archeologických vykopávkách byly nalezeny sekery z kamene, později byly vyráběny z bronzu a nakonec z železa a ocele.

Sekera jako zbraň:

Sekery vyráběné jako zbraně se od seker určených pro dřevorubce nebo tesaře liší. Topůrka mají delší, bývají větší (až 45cm) a těžší a ostří mohou mít na obou stranách, případně mají na druhé straně bodec. Bodec může být i ve směru topůrka (topůrko se pak zasouvá do prohlubně, nikoliv do otvoru). Dalším prodloužením topůrka vzniká halapartna.

Válečné sekery byly používány v severní Evropě v dobách Vikingů (9. - 10. století) a později až do 13. století. Sekery určené k vrhání zvané tomahawky byly používány severoamerickými indiány. Ve fantasy bývají válečné sekery obvyklou zbraní trpaslíků.

Sekery byly rovněž používány jako nástroj popravčí.

Štít: je obranný prostředek sloužící k odrážení úderů a osobní ochraně vojáků. Štít se drží v ruce. Existují i jiné obranné prostředky, používané ke stejnému účelu - např. brnění, drátěná košile nebo neprůstřelná vesta. Ty se ale nedrží v ruce.

Štíty se vyráběly s různého materiálu. Někdy byly kovové, mnohem častěji se ale používaly jiné materiály - dřevo, proutí, nebo třeba želví krunýř. Policejní štíty jsou vyrobeny z tvrzeného plastu.

Stejně tak byla rozdílná jejich velkost a váha. Používaly se malé, tenké a lehké štíty, stejně jako těžké a velké, které chránily téměř celou postavu (např. husitská pavéza).

Po celý starověk a středověk byl štít častou součástí výzbroje pěchoty i jízdy. Římská armáda využívala štíty jako součást některých bojových formací. Příkladem může být želva, kdy se jednotka pěchoty zcela skryla pod svými štíty a také štítová hradba, která byla složena především z těžké pěchoty a stála nehnutě po celou dobu bitvy.

Po celou dobu své historie měl štít nejen ochrannou, ale i dekorativní funkci. Z maleb na štítu se vyvinul erb. S nástupem palných zbraní přestal štít poskytovat účinnou ochranu, a proto byl z výzbroje armád vypuštěn.

Dnes je štít už jen ve výzbroji některých policejních jednotek.

Kuše

Kuše, také samostříl (zastarale pak lučiště), je střelná zbraň, vystřelující mechanickou silou speciální šípy. Sehrála velkou roli ve středověkých válkách a je v malé

Konstrukce

S trochou nadsázky by se dalo říci, že kuše je křížencem pušky a luku. Skládá se z těla s pažbou a spouštěcím mechanismem, které je podobné pušce. K němu je v přední části křížem připevněno lučiště s tětivou. Proti luku umožňuje kuše napínat lučiště výrazně větší silou, protože tato síla není přímo vázaná na sílu střelce. K napínání kuší se míře užívána i dnes.

Často používala různá zařízení, jako páky a navijáky. Nevýhodou kuše proti luku byla naopak její velikost, váha a složité zdlouhavé nabíjení.

Historie

První zmínky o kuši, včetně jejího širokého nasazení, jsou z Číny zhruba z roku 200 př. n. l. Mnohé důkazy ale hovoří o tom, že vynález je ještě starší a pochází z jihovýchodní Asie.

V Evropě se kuše uplatňovala především v období středověku, protože to byla jediná zbraň, schopná na dálku zneškodnit rytíře ve zbroji. Církví byla kuše oficiálně zakázaná, to ale nebránilo užívat ji v Křížových výpravách proti Arabům. I přesto se kuše ve středověké Evropě používala. S nástupem palných zbraní v 15. století kuše postupně ztrácela svůj význam, třebaže její používání je doloženo ještě v celém 16. století.

Renesanci zažila kuše až ve druhé polovině 20. století, kdy díky novým materiálům bylo možno radikálně zredukovat její hmotnost. Dnes je kuše užívána jako sportovní zbraň, v některých zemích jako lovecké náčiní (u nás je stejně jako luk pro lov zakázána) a objevuje se ve výzbroji některých speciálních jednotek. Proti palným zbraním má totiž výrazně tišší výstřel bez záblesku, malý zpětný ráz a – podobně jako ve středověku – je schopna účinně prostřelit i neprůstřelné vesty.

Luk

Luk je střelná zbraň. Skládá se z pružného lučiště, nejčastěji dřevěného, a nepružné tětivy. Střílí se z něj šípy, nejčastěji opět dřevěné, které mohou mít na jednom konci opeření pro vylepšení letových vlastností a na druhém kovový hrot. Střelba z luku se nazývá lukostřelba.

Historie

Pravěk

Vynález luku a šípu spadá podle vědeckých odhadů do starší doby kamenné, takže stáří luku a šípu je asi 50 000 let.

Podle knihy „První Američan“, která se zabývá vývojem lidstva na americkém kontinentu, jehož počátek se datuje asi 15 tisíc let před naším letopočtem, došlo v Severní Americe k objevu luku a šípu až v 1. tisíciletí př.n.l. Je tedy s podivem, že první „Američané“, kteří přišli přes „vyschlou“ Beringovu úžinu z Asie, si sebou, spolu s jinými zbraněmi, nepřinesli i luk a šípy, když by na „starém kontinentě“ již existovaly 35 tisíc let před jejich migrací. Názory na to, kdy byl luk objeven, se různí a to v řádu desítek tisíc let (50 – 10 tisíc let). Jsou ale také vědecké úvahy, že přechod přes Beringovu úžinu byl možný či nejsnazší i 40 – 20 tis. let př.n.l.

Jisté ale je, že co paměť sahá, provází luk a šíp lidstvo na jeho dosavadní pouti.

Co do významu pro zachování a vývoj lidského rodu, je objev luku a šípu řazen na třetí místo za objev řeči a ohně. Člověk objevil luk pravděpodobně tak, že si všiml síly ohnutého a náhle narovnaného stromku. Usoudil, že spojení dvou konců dřeva napnutím spojujících vláken, na které vhodně přiloží malý oštěp, mu dovolí ho mrštit s větší rychlostí a přesností po zvěři a tak mu zajistí převahu nad ostatními živočichy. (To je jen úvaha, je také možné, že nejprve byla pomůcka na rozdělávání ohně třením ve tvaru luku, ze které bylo náhodně vymrštěno třecí dřívko. Luku také mohl předcházet rybářský prut, kdy došlo náhodně či úmyslně k zaklesnutí háčku za dolní konec prutu a tím k vytvoření typického tvaru luku. Také je otázkou, jestli byl vynalezen dříve luk nebo primitivní smyčec. Lze ale soudit, že první výstřel z luku byl pravděpodobně náhodný. Bylo by zajímavé vědět, jak se tehdejší lidé vynálezu luku opravdu dobrali. To se ale asi nikdy nedovíme. Bylo to ale spíše ve dvou etapách, kdy v první byl z nějakých důvodů vytvořen luk a pak bylo třeba náhodně zjištěno, že se s ním dá něco vymrštit - střílet).

Hlavní význam luku pro prehistorické i pozdější lovce byl v možnosti překonat únikovou vzdálenost plachých zvířat a ta nebezpečná účinně napadat z patřičného odstupu. Šíp nemusel zvíře usmrtit. Stačilo jen, aby bylo možné zraněnou kořist dostihnout a dobít.

K většímu používání a zdokonalování luku došlo o 10 tisíc let později lidmi, kteří přišli pravděpodobně z Asie. V této době se vedle jiných zbraní objevují i pazourkové hroty šípů. Vynález pazourkových hrotů šípů nebyl asi již vynálezem v pravém smyslu toho slova, ale pouze zmenšením hrotů k oštěpům, jejichž výroba byla již zvládnuta dříve.

Pravěcí umělci, jejichž malby a kresby jsou dodnes uchovány v různých jeskyních Skandinávie, Španělska a Francie, dotvrzují skutečnost, že tomu tak bylo. Hlinková malba takového pravěkého umělce v jeskyni Cueva de los Caballos u Albocareru ve Španělsku, nazvaná „Honba na jeleny“, velmi dobře znázorňuje způsob lovu zvěře a vyspělost střelby z luku v té době. Luky dosahovaly délky kolem dvou metrů a časem bylo docíleno v jejich výrobě podle místních podmínek určité dokonalosti. Šípy byly značně dlouhé (asi 1 metr) a špička byla pouze seříznuta. Ve starší době kamenné opatřoval člověk šípy kamennými hroty již všeobecně.

Protože asi nebyly nalezeny šípy vyrobené pouze seříznutím hrotu, což je problém spočívající v omezené trvanlivosti dřeva, neboť se dochovaly zpravidla pouze hroty šípů, je nutné považovat tuto úvahu za spekulaci. Je ale asi pravda, že délka šípu byl značná, neboť první luky byly asi spíš vrhači oštěpů než dalekonosnou střelnou zbraní. To bylo předmětem až dalšího vývoje. Tehdejší lovci nepotřebovali nijak velký dostřel a mimořádnou přesnost zásahu také ne. Svojí kořist ve větším počtu obstoupili, pokud nebyla zahnána do nějaké přírodní pasti a pak jí zasypali kameny, oštěpy či šípy. Je ale paradoxem, že čím byly zbraně dokonalejší, tím více zvířat bylo ušetřeno, neboť jednou z nejúčinnějších metod lovu bylo zahnání celého stáda, někdy i pomocí ohně, na okraj skalního útesu, pod nímž všechna zvířata našla smrt, či pošla následkem zranění. Jako potrava lovců byla využita jen malá část takto ulovených zvířat. Tento způsob lovu mohl podle vědců vést až k vyhubení některých druhů zvířat.

Starověk

V době bronzové a později železné představovaly již luky a šípy skutečně mistrovská díla. Bylo to nářadí, které bylo pro člověka rozhodující při opatřování potravy i ve válce. Písemné doklady o používání luku ve starověku tehdy žijícími národy, nacházíme nejvíce v Malé Asii. Je to bývalá Assyrie (assyrská říše byla na vrcholu v letech 858 – 810 př. n.l. - Řím byl v té době na počátku svého vývoje - a byla rozvrácena Médy a Babyloňany r. 606 př. n.l.), Babylónie, Fénicie a i Egypt, kde ve vykopávkách v pyramidách z různých dob, postavených mnoha vládci, nacházíme obrazovým a klínovým písmem do stěn těchto mohyl vytesané záznamy o používání luku. Písemným dokladem o používání luku je i biblický Starý zákon, ve kterém můžeme na mnoha místech číst citáty o luku, o střelbě z luku a o šípech a toulech ( toulcích), takže i tato schránka na šípy patří k dávnému vybavení lukostřelců. U některých staroegyptských národů se stal luk posvátným symbolem královské moci, stal se svátostí a byl i zasvěcován božstvu. Farao Amenthotep II. měl pověst největšího lučištníka všech dob a střílel šípy skrz silné měděné terče z rychle jedoucího vozu. Nejvyšší bůh Assyřanů, pán Slunce a Země, byl zpodobňován jako válečník stojící uprostřed rozzářeného Slunce s lukem v levé ruce. Assyrský král Ažurbanipal (668 – 630/35 př.n.l ) byl velkým lovcem zvěře, kterou lovil ze svého vozíku. Bohyně Ištar byla znázorňována s lukem připraveným ke střelbě, se dvěma šípy u tětivy. Vzadu na rameni má zavěšen toulec. Tuto bohyni uctívali též Babylóňané. Assyrští a Babylónští lukostřelci stříleli v plné jízdě z dvoukolových válečných vozů. Šípy ukládali po dvaceti kusech do toulců, zavěšených řemením na rameni. Šípy králů a vojevůdců byly bohatě zdobeny.

Řekové a z počátku i Římané střelbou z luků spíše trpěli a lučištníky si do svých vojsk najímali. Lučištnické oddíly byly však později součástí římských legií. Řekové učinili z lukostřelby velký národní sport a lukostřelba byla jedním z hlavních pořadů olympijských her, pořádaných každé čtyři roky k poctě boha Dia. Okřídlený bůh Cupido (Eros či římský Amor) se podle řeckých bájí a pověstí snaží ranit svým šípem ty, kteří dosud nepoznali lásku a stal se jejím symbolem. Také řecká bohyně lovu Artemis (římská Diana) je znázorňována s lukem v ruce. Orla, který každý den přilétal trápit Promethea, přikovaného ke skále, zabil šíp hrdiny Heraklea. Hrdina trojské války, Achilles, byl zabit zásahem šípu do jediného zranitelného místa na těle – do paty. Další hrdina, král Odysseus, musel obhajovat svojí královskou i manželskou pozici na ostrově Ithaka s lukem v ruce.

O důležitosti luku a šípu v historii lidstva nelze pochybovat a je asi smutnou pravdou, že touto zbraní bylo zabito v průběhu věků víc lidí, než všemi moderními zbraněmi dohromady. Je třeba chápat, že na rozdíl od dneška, kdy je často na lukostřelbu pohlíženo (a bohužel i u nás), jako na cosi exotického, archaického a okrajového, byla v dávných dobách něčím naprosto samozřejmým. Důvod byl prostý: jiná tak účinná střelná zbraň zkrátka té době nebyla…

Skythové, kteří si podmanili celé národy, se stali také jejich učiteli v lukostřelbě. Zařazovali zdatné muže těchto národů do svých vojsk, kde je vyučili i v dokonalé střelbě z luku. Tak podmaněné národy ovládly luk a střelbu z něho a často jej pak použili proti svým podmanitelům. Skythové používali luk ze dřeva, zvířecích šlach a kostí. Tvar luku se velmi podobal tradičním lukům, dosud užívaných v dnešním Mongolsku, Tibetu a Koreji.

Středověk

Vynikající zručnosti ve výrobě a užívání luků dosáhli Turci. Křižáci na svých tehdejších výpravách velmi trpěli tureckou (tehdy saracenskou) zručností ve střelbě lukem. Slavný křižák a anglický král Richard Lví srdce zahynul na zranění šípem (ovšem francouzským a ve Franci). Stejný osud postihl i španělského národního hrdinu jménem Cid, tentokrát to byl šíp maurský.

Podobně jako američtí Indiáni objížděli, Turci své nepřátele na hbitých konících a stříleli na ně z krátkých luků. Tyto krátké turecké luky byly slepovány z několika druhů dřev a vyznačovaly se důkladnou ozdobnou prací. Je zajímavé, že sousední národy Turků - africké kmeny - ač měly po staletí styk jak s Řeky, Římany a Turky, nepřevzaly nic z jejich pokroku v lukostřelbě a dodnes požívají luků a šípů, podobajícím se se lukům mnohem starším. Luky afrických lukostřelců jsou dodnes vyráběny z ohnutých stromků nebo větví, často bez zářezů pro tětivu, která se zhotovuje z kůže, sušených střívek nebo provázků a připevňuje se pouhým přivázáním. Hroty šípů jsou často napuštěny jedem a tak zabíjejí zvěř nebo nepřátele. Je možné, že právě účinné šípové jedy způsobily, že zdokonalování a technický vývoj luků nebyl považován za tak důležitý. Stačilo přece sebemenší zranění a zbytek práce vykonal jed…

Také severoameričtí Indiáni byli velmi dobrými střelci a výrobci luků. Délka luků byla až dva metry a byly zhotovovány z tisu, hicori, někdy z cedru. Na kratší vzdálenosti byly velmi přesné, neměly však velký dostřel. Je ale zajímavé, že prvotní moderní americká lukostřelba nevznikla na tomto základě, ale byla víceméně importována v roce 1828 z Anglie do Filadelfie. Po nějaký čas obliba lukostřelby jako sportu rostla, ale pak náhle ustala.

V roce 1911 léčil americký lékař Saxton Pope nemocného indiána z kmene Yani, od kterého se později naučil střílet z luku a lovit jím. Jeho kniha „Lov lukem a šípem“ a filmy, které byly o lovu lukem natočeny, vzbudily opět zájem americké veřejnosti o lukostřelbu. Je pravdou, že velká část amerických lukostřelců se věnuje lovu zvěře i dnes.

Luk indiánů z orinockých pralesů je velmi dlouhý – asi 2 metry a stejně tak dlouhé jsou i jeho šípy s otráveným hrotem. Jak je již v poznámce výše uvedeno, objevily se luky a šípy v Severní Americe až v 1. tisíciletí př. n.l. Jejich předchůdcem tam byl jednoduchý vrhač oštěpů či kopí, tzv. atlatl. Tím se vymršťovaly kratší oštěpy a kopí s větší účinností, než kdyby se vrhala běžným způsobem. Na atlatlu, který nemá s lukem po technické stránce nic společného, je ale zajímavé, že vrhací síla nepůsobí v těžišti, ale na konci vrhaného kopí nebo oštěpu. Totéž se děje i u luku, resp. u šípu. Tento či podobný nástroj na vrhání oštěpů je možné také vidět dodnes pod názvem „vumera“ u primitivních australských domorodců.

Vikingům, kteří důraznou střelbou z luků pod vedením svého vojevůdce, Viléma Dobyvatele, rozhodli celou řadu bitev.

Ve starém Japonsku zhotovovali luky z bambusových stromků. Zajímavé je provedení těchto tradičních japonských luků, které jsou dlouhé až 2,20m a horní část mají výrazně delší než část dolní, tj. asi 2/3 : 1/3. Šípy jsou velmi dlouhé a jejich délka se měří od svislé osy těla po délce natažené paže v ose ramen, asi 5 cm přes délku prstů. Střílí se výhradně instinktivně. Střelba je také pojímána jako duchovní záležitost. U asijských národů se udržela tradiční lukostřelba až dodnes. Vynikajícími lukostřelci byli Mongolové a Číňané. Dnes je v Mongolsku, Koreji a Tibetu lukostřelba národním sportem. Luky asijských národů jsou 165 – 175 cm dlouhé, mají konce těžce vysílené a zahnuté. Složení listů ramen luků je pozoruhodné. Jsou velmi dovedně složena ze tří materiálů a tvarována. Ve středu listu je bambusová destička, na předku listu jsou napnuty vysušené zvířecí šlachy a na zadní straně je destička z kosti. Luk bývá potažen hadí kůží. Těsně nad ohybem špiček luku jsou umístěny kostěné kobylky pro zachycení a udržení tětivy na středu luku. Luk bývá zdoben ornamenty a pestře barven. Síla luku se pohybuje od 12 do 25 kg. Šípy jsou dlouhé kolem jednoho metru a mají váhu 100 až 120 gramů. Opeřeny jsou celou jednu třetinu délky orlím peřím. Většina asijských národů napíná tětivu pomocí palce, na rozdíl od většiny ostatních národů, které tak činí pomocí tří prstů, což se užívá i v moderní lukostřelbě. Toto napínání tětivy pochopitelně ovlivňuje i přidržování šípu u luku. Proto tradiční lukostřelci asijských národů přikládají šíp na pravou stranu luku, tedy na palec. Mířících znamének se nepoužívá, střílí se výhradně odhadem letu šípu.

Ve středověku až do 16. století kvetlo v Evropě lučištnictví ve velké míře. Vynikajícími výrobci luků byli Sasové. Britové podlehli v rozhodujících bitvách Sasům právě pro výbornou střelbu jejich lučištníků. Luky Sasů byly nevalného vzhledu, zhotoveny z jilmu, ale velmi silné a průbojné na kratší vzdálenosti. Uvádí se, že jméno „Skot“ vzniklo od staroanglického „sciot“, což znamenalo lukostřelec. Anglické luky byly značně dlouhé a původ je přiznáván bojovným Normanům a

Legendárním lučištníkem středověku se stal anglický zbojník Robin Hood, který byl obdivován i svými nepřáteli. Jeho domovem byl Sherwoodský les a přežil v něm krále Jindřicha II., Richarda Lví srdce, Jana Bezzemka a Jindřicha III. V opatství Kirklerském je dosud hrob, na kterém je pravé jméno tohoto zbojníka - Robert, hrabě z Huntingtonu. Podle legendy před svou smrtí vystřelil z okna poslední šíp s přáním, aby byl pohřben tam, kam tento šíp dopadne. Anglický spisovatel Walter Scott popisuje Robinovu zručnost ve střelbě v románu Ivanhoe. Jsou ale také vědecké úvahy o tom, že Robin Hood vůbec neexistoval nebo že se jednalo o několik osob.

Angličané používali luku více než ostatní národy a jejich lučištníci též rozhodli i několik velkých bitev (bitva u Kresčaku). Lukostřelci tehdy plnili úkol jakési „ lukostřelecké přípravy“, tj. měli za cíl co nejvíce rozvrátit šiky nepřítele. Salvám šípů, padajících z výšky se značnou průrazností a často za ochranné štíty, odolal málokdo. Tuto funkci v modernějších dobách převzalo dělostřelectvo.

V Anglii byla také vydána první známá kniha popisující způsob výcviku ve střelbě z luku. Byla vytištěna za vlády Jindřicha VIII. Autor Roger Ashamov byl odměněn roční penzí 10 liber. V této době bylo podle rozkazu panovníka povinností každého občana cvičit se ve střelbě lukem. Ještě v letech, kdy

většina evropských zemí používala např. při námořních bitvách, při bojích na kratší vzdálenost, již pistole, bojovali angličtí námořníci luky a šípy.

Cechy lukařů byly ve středověku velmi početné a jejich členové byli pro svou dovednost ve zhotovování luků a šípů ve všech zemích váženými občany.